Historie plemene
Výmarský ohař krátkosrstý (Weimaraner - Kurzhaar)
Historie plemene
Výmarský ohař patří k vývojově nejstarším kontinentálním ohařům. Tak jako u všech velmi starých plemen, nelze předky spolehlivě vystopovat.
Existují přinejmenším dvě teorie. Soudí se, že mezi předky výmarských ohařů jsou nověji krátkosrstý ohař, pointr, pravděpodobně modrá ulmská doga, přičemž však jejich původ sahá až k dnes již vyhynulému vodiči-Leithund. Vnější vzhled psa a tvar lebky ostatně zcela jasně ukazují na brakýřovité předky. Hovoří se i o černých barvářích sv. Huberta. Jejich dědictvím by byla i nejcennější lovecká vloha výmarských ohařů pro práci s nízkým nosem na stopě a ostrost.
Druhá verze předpokládá původ výmarských ohařů pouze z jediného předka, z výchozího typu hnědě zbarveného starého německého ohaře a změnu barvy vysvětluje náhlou mutací, utvrzenou potom selektivním chovem na tento stříbrošedý tón.
Výmarští ohaři prosluli svými vynikajícími loveckými vlastnostmi, z nich nejvíce ceněna byla právě vloha pro práci z nízkým nosem na stopě, což umožnilo myslivci přiblížit se zvěři na tak blízkou vzdálenost, která umožnila jistou ránu. Dále pak ostrost a ostražitost. To ostatně využívali i hajní, kteří oceňovali pomoc výmarského ohaře při obraně proti pytlákům. Střední stav mysliveckého personálu se také zasloužil o to, že ve středním Německu se plemeno značně rozšířilo. Tyto vlastnosti si výmarský ohař vesměs zachoval až do dnešních dob. Původně lovil velkou zvěř jako vlky, medvědy a divočáky, ale později, když v důsledku civilizace začala mizet velká zvěř, byl přizpůsoben k vyhledávání a přinášení pernaté zvěře.
I o původu výmarského ohaře je mnoho dohadů. V roce 1631 namaloval A. van Dyck prince Ruprechta z Falcka s jedním stříbrošedým psem s bílou skvrnou na hrudi a dlouhým ocasem. Pes odpovídá velikostí a typem dnešnímu výmarskému ohaři. Tím však žádným způsobem nemělo být řečeno, že by již tehdy bylo plemeno chováno jako čistokrevné; obraz však ukazuje, že stříbrošedá barva se vyskytovala u ohařů již v 17. Století.
H. Zimmermann, "Lexikon der Hundefreunde" 1934, vidí ve výmarském ohaři nejstaršího německého ohaře, který starému vodiči, tehdy brakýři, stál nejblíže. Na důkaz pro svou teorii pokládá sklon k bílým znakům a k červeno žlutému nádechu na hlavě a nohách, a také sklon ke stočeným slechům.
Podle K. Brandta měl na konci 18. Století vévoda Karel August ze saského Výmaru zkřížit krátkosrstého německého ohaře s anglickým pointrem. Z tohoto spojení vyšel stříbrošedý pes, který se stal předkem výmarských ohařů.
Saskovýmarský arcivévoda Karel August byl vysloveně temperamentním mužem. Goethe o něm říká: "Velkovévoda byl démonické povahy, plný neohraničené činorodosti a nepokoje, takže mu byla jeho vlastní říše příliš malou a to největší mu bylo nejmenším". Jeho "démonická povaha" se projevovala mezi jiným také na lovu. S Goethem cestoval roku 1792 do Francie, kde se obeznámil s francouzskými metodami lovu. Prý dovezl po svém návratu do Výmaru šedé francouzské psy, kteří se pak stali známými pod názvem "psi Karla-Augusta". Příbuzenskou plemenitbou pak byl upevněn typ těchto psů. Co si o této teorii myslet, to nevím. Jistotou však v každém případě je, že se ve Francii nikdy nevyskytoval takový zvláštní stříbrošedý ohař. Proslavení "grifoni krále Ludvíka Svatého" byli hrubosrstí a nestříbrošedí jako výmarští ohaři, nýbrž takzvaní modří bělouši. Teorie o francouzském původu výmarského ohaře stojí každopádně na vratkých základech.
Podle jiné verze (E. Ilgner, 1902) prý Karel August psy poznal u knížete Esterházyho a Auersperga při své cestě do lázní v Teplicích na Moravě, pod dojmy jejich mnohostranných výkonů jich nakoupil více a přivezl do Výmaru. Potomky těchto psů rozdával dál myslivcům, kteří mu byli blízcí, takže se psi postupně rozšířili ve Výmaru a Durynsku. Ale také k této teorii schází přesné údaje. E. Ilgner se odvolává ve svých zprávách na jednoho starého myslivce z Durynska, který řekl, že staří výmarští ohaři jsou bílí s velikými houskově žlutými plotnami.
Přesnější údaje získáme teprve v roce 1870. Tehdy choval výmarské ohaře svobodný pán Wintzingerrode-Knorr-Adelsbarn. Obraz z let 1871/1872 ukazuje ležícího výmarského ohaře z chovu svobodného pána. Pes je tmavošedý a má téměř černé vzezření.
Ve stejné době choval ve Výmaru malíř L. Lindblohm stříbrošedého výmarského ohaře, dochována jsou jména jeho chovných psů "Bravo I Lindblohm" a "Hektor ll Lindblohm".
Po K. Brandovi choval od roku 1884 pravidelně výmarské ohaře také úřední rada Pitschke-Sandersleben, největší chov však měl v té době P. Wittekop v Hachenhausenu.
První výmarští ohaři se na výstavách objevili okolo roku 1880. V Berlíně jich bylo v roce 1880 vystaveno 14. Tehdy mohly být rozlišeny tři různé kmeny:
1.Sanderslebenský z chovu úředního rady Pitschkého, Sandersleben
2.Weisenfelský z chovu O. Bacha
3.Durynští ohaři z výmarské oblasti
Weisenfelští psi byli o něco jemnější a elegantnější než starý typ, který byl prezentován durynskými psy. Sanderslebenští psi stáli mezi starým a moderním typem.
Roku 1894 volal Hegewald po založení speciálního spolku, nejprve však neměl žádný úspěch. Teprve v roce 1879, kdy stanovila "delegovaná komise" znaky pro některá plemena německých ohařů, výmarský ohař byl zanesen do chovné knihy "Klubu Kurzhaar" jako modrá varieta německého krátkosrstého ohaře. Dne 20.6.1897 se dospělo k tomu, že v Erfurtu byl na závěr jedné výstavy založen "Spolek pro chov výmarského ohaře".
Zároveň však byly založeny konkurenční spolky a vedly se prudké spory o jediné správné barvy výmarského ohaře.
Po první světové válce shromáždil major Herber ještě zbytky plemene a začal pod heslem "výmarský ohař je aristokratem mezi loveckými psy" s budováním nového chovu.
Jako snad jediný lovecký pes se výmarský ohař podroboval za účelem nabytí způsobilosti k chovu zkoušky ostrosti na člověka. Chtěl být hned od počátku nejen psem loveckým, nýbrž také dobrým, nebojácným obranářem.
Vyžadována je dnes pro psa výška v kohoutku 59-
Prostřednictvím Hegendorfa a mysliveckého rady Stockmeyera přišli výmarští ohaři do Rakouska, kde byli chováni v psinci "Grafenegg" hraběte Ratibora, a velmi brzo se těžili velké oblibě, takže občas bylo v Rakousku více výmarských ohařů než v Německu.
V roce 1929 Američan Howard Knight, společně s několika dalšími nadšenci, položil základy chovu výmarských ohařů v USA. Tam se velmi rozšířili a doznali značné obliby, ani né tak jako psi lovečtí, ale jako příjemní veselí společníci rodiny. Dnes žije v USA více než 3/4 z celkového počtu psů tohoto plemene na světě.
V roce1953 se výmarští ohaři poprvé objevili na Cruftově výstavě v Anglii, mnozí z nich importovaní ze Spojených států.
Do Českých zemí se výmarští ohaři dostali kolem roku 1910, byli však převážně v rukou cizí šlechty. K nejznámějším českým chovatelům patřil lesmistr Richard Tománek od Prostějova, který přivezl v roce 1922 psa a fenu. Absolvoval s nimi různé zkoužky. Psi svými vynikajícími výkony budili obdiv. Zvláště dobrých výsledků dosahovali při dohledávkách postřelené zvěře, jak dokládají zachované záznamy. V dal�ích letech se výmarani objevovali pouze ojediněle. V roce 1950 obnovil chov výmarských ohařů v českých zemích MUDr. Jan Fiala z Jindřichova Hradce a na Slovensku Koloman Slimák z Nového Mesta nad Váhom. Těmto dvěma obětavým chovatelům a jejich následníkům musíme být vděční, že chov výmarských ohařů u nás nezanikl, ale slibně se rozšířil. Výmarských ohařů však bylo stále málo, nedalo se mluvit o intenzivní chovatelské činnosti, a proto byl jejich chov přičleněn ke klubu německých krátkosrstých ohařů. Se stoupajícím zájmem o plemeno se projevila v roce 1959 nutnost založení samostatné chovatelské skupiny výmarských ohařů při klubu KO. Brzo se podařilo podchytit asi 150 majitelů výmarských ohařů. Práce skupiny se slibně rozvíjela a zájemci neustále přibývali. Po vyjasnění některých problémů byl 21. Prosince 1966 zalo�en samostatný klub výmarských ohařů. Hned na počátku se ře�ilo, zda nadále chovat pouze výmarské ohaře krátkosrsté, či se snažit o rozžíření dlouhosrstých a zachování hrubosrstých, kteroužto variantu srsti v ostatních zemích neměli. Po důkladném projednání bylo rozhodnuto chovat i nadále všechny tři variety srsti, každou však samostatně. Pokud bude nutné do dlouhosrstých či hrubosrstých přikřížit krátkosrstého, potom budou potomci vždy vedeni jako dlouhosrstí nebo hrubosrstí, nikdy nesmí být zařazeni mezi krátkosrsté. Obdobné diskuse byli vedeni v Německu již kolem roku 1900, kdy byli výmarští ohaři rozdělováni na plnokrevné a polokrevné. Jako polokrevní byli uváděni právě dlouhosrstí jedinci. Horší situace byla v chovu hrubosrstých výmarských ohařů, poněvadž tuto varietu srsti nikde jinde nechovali.
Jedince této srsti vyšlechtil Koloman Slimák. Při dalším chovu bylo nutné používat úzké příbuzenské plemenitby. Koloman Slimák se svými spolupracovníky plemeno roz�ířil a dovedl až k uznání FCI jako samostatné naše národní plemeno. Tak vznikl slovenský hrubosrstý ohař. V porovnání s předcházejícími druhy srsti byla situace u krátkosrstých výmaranů mnohem lepší. Zde se velmi příznivě projevil vliv dalších importů, které se v dalším chovu výrazně prosadily. Vytvořili se tři samostatné krevní linie. V prvé řadě to byla linie našich domácích psů, zastoupena Adarem z Domášovských lesů, který vedl krev psů k nám dovezených ve dvacátých letech. V roce 1967 bylo rozhodnuto, že každý pes, který bude zařazen do chovu, musí absolvovat klubové všestranné zkoušky.
Plemenné znaky Výmarských ohařů
VLASTNOSTI:
Všestranný,lehce ovladatelný a náruživý, lovecky upotřebitelný pes se systematickým a vytrvalým hledáním, ne však nad míru temperamentní. Nos pozoruhodné kvality. Ostrý na škodnou i na člověka. Spolehlivý ve vystavování a vodní práci. Zvláštní vlohy pro práci po výstřelu, při sledování stopy, dohledávce a přinášení.
Pro dodržování a zkvalitňování tohoto chovného záměru je kromě čistokrevnosti třeba:
a) předpokládat u chovných rodičů pozitivní ohodnocení o lovecké upotřebitelnosti z podzimních zkoušek, podle čsl. zkužebního řádu nebo zkoušek, které tyto náročnosti převyšují (viz podmínky chovnosti v závěru)
b) výmarští ohaři, kteří mají být použiti v chovu, musí vykazovat ostrost
c) nervózní, plaší psi a psi bojící se výstřelu, dále načínači a hrobaři, monorchidi a kryptorchidi i psi s "otevřeným" okem budou vyloučeni z chovu. Totéž platí pro nedostatečnou, nebo nadměrnou výšku, která snižuje upotřebitelnost i chovnou a exteriérovou hodnotu, právě tak jako pro podvyživené, rachitické a z jiných důvodů špatně rostlé psy, kteří byli z exteriéru oceněni horší známkou než" velmi dobrý", nebo mají chybný chrup.
Osvědčení o ochranářském výcviku chovných jedinců je žádoucí. Aby byl zacován princip chovu upotřebitelných psů, je třeba si před zamýšleným krytím obstarat souhlas Klubu chovatelů výmarských ohařů, jako jediné rozhodující instituce, jejíž předsednictvo dbá o dodržování stanovených směrnic, povoluje výjimky a vydává nové směrnice pro chov.
PLEMENNÉ ZNAKY:
Všeobecný vzhled:
-středně velký až velký lovecky upotřebitelný pes.
Výška v kohoutku:
-psi 59-70cm, feny 57-65cm. Účelný pracovní typ, vzhledný, šlachovitý se silným svalstvem. Samčí typ psa a samičí typ feny musí být jednoznačně výrazný.
Barva:
- stříbrná nebo myší šeď včetně prechodů mezi těmito zabarveními. Hlava a závěs většinou poněkud světlejší.Bílé znaky se připouštějí jen v nepatrné míře na předhrudí a na prstech. Často po délce hřbetu se táhne užší, nebo širší "úhoří pruh". Pálení je nepřípustné.
Osrstění:
a) krátká jemná, krátká tuhá
- velmi krátké, (ale v porovnání s většinou srovnatelných ras delší a hustší) hladce přiléhající pesíky bez nebo s řidší podsadou.
b) krátkosrstí s delší srstí (Stockhaar)
- středně dlouhé, husté, rovné, hladce přiléhající pesíky s hustou podsadou, na zadní části běhů úměrně vytvořené praporce.
c) dlouhosrstí
- měkké, dlouhé pesíky s podsadou, nebo bez podsady. Hladce přiléhající nebo zvlněné. Srst na koncích závěsů může být sametová, u nasazení závěsu dlouze přepadající. Odpovídající délka osrstění na hřbetě a bocích je 3 až
Hlava:
- úměrně dlouhá v souladu s velikostí. U psa širší než u feny, ale u obou musí být zachován poměr šířky hlavy mezi závěsy k délce hlavy. Od špičky nosu k čelnímu sklonu poněkud delší, než odtud k týlnímu hrbolu. Uprostřed čela rýha, týlní hrbol mírně nebo úměrně vystupující. Za očima dobře zřetelná jařmová kost. Morda dlouhá a zejména u psů silná. Z profilu působí téměř hranatě. Začátek mordy a partie trháků přibližně stejně široké. Silný a bezchybný skus. Nosní hřbet rovný, často poněkud klenutý, nesmí být prohnutý směrem dolů. Velmi nepatrný čelní sklon-stop. Úměrně převislé pysky masové barvy, právě tak jako patro. Malý záhyb za koutky mordy. Líce svalnaté a výrazné. "Suchá hlava".
Závěs:
- široký a poměrně dlouhý, dosahující asi ke koutkům mordy, špičky zaoblené, vysoko a úzce nasazený. Při zbystření pozornosti lehce pootočenn dopředu se záhyby.
Nos:
- tmavě masové barvy, směrem dozadu přecházející do šedi. Přesahuje dolní čelist.
Oko:
- jantarové barvy tmavé až světlé, inteligentního výrazu, u štěňat modré. Kulaté, mírně šikmo položené.
Krk:
- ušlechtile působící a nesený, svalnatý, téměř kulatý, ne příliš krátký. Rozšiřuje se k plecím a harmonicky přechází do předhrudí a hřbetu. Bez laloku, kůze na hrdle není příliš volná.
Trup:
- dobře stavěný a osvalený. Délka trupu k výšce v kohoutku přibližně v poměru 12:11
Hrudník:
- silný, ne přesmíru široký, s dostatečnou hloubkou, dosahuje téměř k lokti, a délkou. Vyvynutý v rámci úměrnosti (ne sudovitý), s dlouhými žebry.
Hřbet:
- poněkud delší hřbet ale bez pronešení, vzadu nepřestavěný a v předu nikoliv strmí, jinak ale pevný a svalnatý, není z hlediska plemene chybou.
Prut:
- zkracuje se (v souladu se zákonem o ochraně zvířat) ve staří jednoho až dvou dnů u krátkosrstých a krátkosrstých výmaranů s delší srstí (Stockhaar) o 4 a� 4,5cm. U dlouhosrstých výmaranů je třeba odstranit dva až tři obratle (odpovídá délce vrbové kočičky). Prut je nesen níže pod hřbetní linií než u ostatních srovnatelných plemen a připomíná původní svislou polohu nesení prutu.
Lopatky:
- dobře zaúhlené, dlouhé, šikmo a dobře přiléhající, spojené silným svalstvem.
Běhy:
- všeobecně vysoké, ne příliš široce postavené, šlachovité a rovné. Lopatka dobře zaúhlená a dostatečně dlouhá a silná. Poměr délky od lokte k zápěstí a od lokte ke kohoutku přibližně 1:1. Loket nesmí být vybočen, ani vbočen, ale volně a rovně postaven. Přední končetiny dobře zasazeny ve výši středu hrudníku a navzájem rovnoběžné. Zadní končetiny od kyčle k hleznu dlouhé. Kyčelní, kolenní a hlezenní klouby dobře zaúhlené, tj. stehno kratší než lítko. U hlezenních méně než u kyčelních a kolenních kloubů. Běhy opět rovnoběžně postavené, šlachovité a osvalené, nevybočující, ani nevbočující. Kosti tvoří kolmici, která v bězích bez námahy a hladce spolupůsobí. Zadní a přední běhy zřetelně rovnoběžně nasazeny. V klusu zůstává hřbet rovný.
Tlapky a záprstí:
- uzavřené a silné bez paspárků. Postaveny rovně k ose trupu. Prsty jsou klenuté, delší střední prsty nejsou na závadu. Drápy jsou světle až tmavošedé. Záprstí je rovně nasazeno.
